Nad fotografiemi Josefa Súdka
back   main

Jen malo českých fotografii obdivují zájemci o dobrý snimek tak jednoznačné jako Josefa Súdka. Jeho obliba doma i v zahraničí je však jen logickým dúsledkem poctivosti a umelecké úprimnosti jeho díla. Josef Sudek byl vždy cele svúj, a to bez ohledu na dobové zmeny v tvúrčím pojetí fotografie. Tvoril jen podlé svého neomylného citu. Josef Sudek vstupoval do české fotografie ve dvacátých letech, tedy v dobé, kdy se vlivem príkladu Drahomíra J. Ružičky tehdejší mladá generace začala odklánét od „ušlechtilých tiskú", kterými se její pŕedchúdci snažili priblížil malífským vzorom. Také Sudek brzy pŕejal názor o nedotknutelnosti negatívu pred manuálními zásahy a začal používat pro své pozitívy bežné vyrobený bromostŕíbrný papír. Po tomto návratu k „fotografickému vzhledu" záberu pŕichází jeho dílo do styku s vlivy „nové vecnosti", které se projevovaly zejména ve zdúrazňování ŕezavé ostrosti a ve velké bohatosti podrobností pri prekreslení štruktúry povrchu. Ve tŕicátých a čtyŕicátých letech se v určité časti Sudkovy tvorby projevily souvislosti s tehdeiší umeleckou avantgardou pri objevování fantastických tvarú u rúzných, bežné míjených predmetu, které až hraničilo s metaforickým výkladem skutečnosti. l tato relativizace púvodního významu syžetu vedia však pŕedevším ke zdurazňovaní básnivých prvku u všeho všedního. Sudek tak mnohokrát dokázal, že tvúrčí oko múze interpretoval na zá­klade osobního autorova zážitku pohled na svet s obdivuhodným lyrismem i v lakových pŕípadech, ve kterých by námety samy o sobé patrné nepŕitahovaly zadný zajem bežného diváka.
Vybraný soubor Sudkových fotografií soustfeďuje ukážky z prací, které vzniklý po druhé svetové valce. Jsou v nem zastoupeny nejdúležitéjší žánry tvorby, které byly pro tohoto autora typické. Všem snimkúm je společné, že pies zrejmé zdúraznéní poetických prvku a emotívni atmosféry neztrácí nikde púvodní predloha z reálneho sveta na fotografiích svou identitu.
Sudek miloval jemné, difúzni osvetlení, se kterým dovedl virtuózne pracoval. Na snímcích orosených oken rozehrával své vyzrálé umení ve velmi široké škále, neboť dával tušit současné celý prostor pred sklenenou tabuli i za ní. Nemenší smysl pro dosažení pŕímo kouzelných účinku osvetlení múžeme sledoval u rozlehlejších celku v záhradách, kde využíval stejné citlivé jemné mihy kapének vody, které vycházely z rozstŕikovače pro zálivku trávniku, jako rozptylu svetla na listech stromu. Pri krajinárskych zábérech volil zámerné a s rozmyslem ty roční doby, kdy svetlo mékce obklopovalo jednotlivé útvary, z nichž se skládaly jím nalezené motivy. K témto poznatkúm se ovšem Sudek dopracovával citové, a nikoliv rozumovou spekulaci.
Hlavním kritériem jeho tvorby bylo, že ve skutečném svete „videl svúj budoucí snímek", pŕičemž nešlo jen o souhru tva­rú, ale i o integrálni dojem včetné všech povétrnostních a svetelných vlivú.
Citlivost fotografického videní se u Josefa Súdka ješté harmonicky doplňovala s úctou k dobrému remeslu. Je zajímavé, že prqcoval pŕedevším se staršími fotografickými prístroji na velký formát, neboť dával tvrdošijné pŕednost kontaktním kopiím pred zvétšeninami. To souviselo s jeho snahami po zachycení maxima podrobností, které se u jeho snímku pro­jevovaly již od mladí. Z podobných dúvodú Sudek také silné cloni! objektívy svých komôr, aby dosáhl prekvapivé velké hloubky ostrosti. Pritom mu nevadilo, že za téchto podmínek musel nékdy (zvlášté šloli o zátiší uvnitŕ místnosti) exponovat své zábery i desítky minút. Pravé klid a trpélivost, ať již pri Nedaní motivu nebo pri príprave k jeho konkrétnímu ztvárnéní, byly typickými projevy Sudkovy lidské moudrosti. Tento prístup k tvorbe propújčoval patrné také jeho snimkúm onen zvláštni, nadčasový púvab, který mocné púsobí na moderniho diváka, žijícího v prekotném spéchu.
Rok 1976, ve klerém Josef Sudek oslávil své osmdesáté naro-zeniny, byl pomerné bohatý na pozornost venovanou jego dílu. Moravská galérie v Brne a Uméleckoprúmyslové muzeum v Praze pŕipravily pri telo pfíležilosti monograficke vysta-vy; další retrospektívni soubor, z majetku Ministerstva kultury ČSR, zahájil své úspešné putovaní po zahraničí uvedenim ve starobylých Cáchách.
2el, Josef Sudek dlouho své osmdesáté narozeniny nepŕezil Koncern července 1970 podepisoval ješté první vydani teto publikace na autogramiáde, kterou uspoŕádalo vydavatelstvi Pressfolo v knihkupectví „Československý spisovateľ' v Praze. Začátkem záŕí se pák zúčastnil semináre o fotografickem díle svého pŕítele Jaromira Funkeho v Koliné nad Labem. Shodou okolností se tak Josef Sudek naposledy setkal sveŕejností pravé ve meste, kde spatŕil svetlo sveta. Smrtí se uzavrelo velké a citové bohaté dílo, které predsta-vuje jeden z nejvýznamnéjších príspevku k vývoji ceskoslo-venské fotografie dvacátého století. Toto klíčové postaveni vyplýva nejen z jeho osobitosti, ale i vzhledem k úzkym vztahúm k domácim tradicím a kultúre videní. Málokterý fotograf byl tak bytostné spjat s duchem rodné zeme, jak'o Josef Sudek. A pravé poctivým budovaním celého díla na základech, které souvisely prime s prostredím, v némž citové vyspel a vy-rostl ve velkého umélce, se stal svetovým. Dnes si již stezi múieme predstavil moderné pojaté dejiny fotografie, aby-chom se v nich nesetkali s jeho jménem, které se dustojne pŕiŕadilo k nejvýznamnéjším autorúm naši doby.

PETR TAUSK

STRUČNÁ BIOGRAFICKÁ A BIBLIOGRAFICKÁ DATA

Josef Sudek se narodil 17. bŕezna 1896 v Kolíne, Vyucil se knihaŕem. V první svetové valce byl ranén stŕepinou granatu a roku 1917 mu byla amputovaná ruka. Násled'kem úrazu se nemohl venoval púvodnímu povolaní a stal se profesionalním fotografem. V roce 1922 začal študoval na Slátni grafické škole v Praze u prof. Karia Nováka. Jako samostatny fotograf s vlastním ateliérem spolupracoval tesné s vydava-telsťvím Družstevní práce. V roku 1961 byl Josefu Sudkovi udélen jako prvnímu fotografovi titul Zasloužilý umelec a v roce 1966 mu byl propújčen Rád práce. Zemrel v Praze 15. záfí 1976. Že Sudkových knižních vydaní jsou zejmena významné monografické obrazové svazky, které vydaly v roce 1956 SNKLU v Praze (s úvodním textem prof. Lubomira Lin-harta) a v roce 1964 Artia v Praze.

back   main